Počátky zámku
Zámek Radešín je svými počátky i převážnou částí své dlouhé existence svázán s cisterciáckým klášterem ve Žďáru nad Sázavou. Byl založen ve druhé polovině 13. století jako klášterní hospodářský dvůr – tzv. “grangie”, jejichž geneze vycházela z cisterciáckého ekonomického principu, jehož cílem byla zemědělská kultivace pustých území a vytváření na nich fungujících hospodářských okrsků. Zbytky nejstarší středověké zástavby jsou zachovány v suterénu hlavní výškové budovy, avšak bez provedení archeologických průzkumů je prozatím nemůžeme blíže datovat. Až do konce 16. století se na Radešíně střídali různí držitelé z řad drobné šlechty, kteří žďárskému klášteru odváděli peněžní plat. Tehdy měl dnešní zámek podobu pozdně-středověké tvrze: areálu uzavřeného kamennou hradbou, jehož ústředním objektem byla izolovaná stavba nevelkého rozsahu, obklopená samostatným opevněním. Tato budova byla sídlem správy dvora a plnila i funkci obrannou.
Zámek pod správou Samuela Radešínského
V roce 1597 dvůr zakoupil Samuel Radešínský a získává jej do dědičného držení. Jedním z důvodů, proč byl Radešín postoupen právě Samuelovi Radešínskému, byl jeho původ a právnické vzdělání, v němž dosáhl titulu doktora obojího práva. Tehdejší četné spory klášter značně zatěžovaly a představení potřebovali spolehlivého právního zástupce. Původní středověkou tvrz přestavěl na patrovou renesanční rezidenci reprezentativního charakteru vykazující vyšší kulturu bydlení. Byl také stavebníkem renesančního zámeckého pivovaru (severní budova) a chlévů na severní straně dvora.
Barokní přestavba
Počátkem 18. století nastává nejdůležitější stavební etapa v dějinách zámku. Opat žďárského kláštera Václav Vejmluva nechal v letech 1706 až 1710 přestavět renesanční rezidenci Samuela Radešínského, kterou dispozičně upravil, zvýšil o patro, opatřil ji novou fasádou. Budovu rezidence (hlavní výšková budova) a zámeckého pivovaru (severní budova) propojil novostavbou středního podélného barokního obytného křídla. Obytné prostory byly opatřeny štukovou výzdobou a honosně vybaveny. V hlavním vstupu do rezidence byl osazen monumentální mramorový portál. Autorem rozsáhlé barokní přestavby byl Jan Blažej Santini-Aichl a přestavba radešínského dvora byla zřejmě jeho první realizací ve službách žďárského opata. Santiniho autorství není sice přímo písmeně doloženo (tak jako u řady dalších jemu připsaných staveb), avšak atribuce se hodnověrně opírá o srovnání řady architektonických detailů, a také o nové datování vzniku barokní přestavby vycházející z dendrochronologických průzkumů. V Radešíně tak byla vytvořena reprezentativní opatská rezidence a středisko ekonomické správy celého dominia. Na Radešíně byl usazen purkrabí, který tuto správu vykonával. Zámek, pivovar a hospodářský dvůr v Radešíně tvořily uzavřený, rezidenčně – ekonomický celek, který však měl také funkce rekreační, kdy sloužil cisterciáckým opatům jako letohrádek (“Lufthaus”), tedy zámeček na venkově užívaný k zábavě a odpočinku, který není svým majitelem obýván celoročně.
Zrušení kláštera Josefem II.
Po zrušení kláštera ve Žďáru nad Sázavou císařem Josefem II. zámek roku 1826 koupil nový majitel – lichtenštejnský hospodářský rada František Schneider z Brna. Ten zahájil poměrně rozsáhlou klasicistní přestavbu zámku. Původní zámecký renesanční pivovar upravil na úřednický dům (“Amtshaus”), kde se nacházely úřadovny patrimoniálního úřadu a byty úředníků. Všechny budovy spojil do jedné fronty a na východním průčelí sjednotil jejich fasádu. V nároží mezi hlavní výškovou budovou a příčným křídlem byl vsazen zastřešený prosklený balkon čtvrtkruhového půdorysu, podepřený kamenným sloupem. Upravil také okolí zámku – založil zámecký park kolem rybníka před východním průčelím a dal tím základ novému urbanistickému uspořádání obce. V šedesátých letech 19. století bylo ve druhém patře hlavní výškové budovy zřízeno divadlo.
Celý areál zámku se tak sestává ze dvou významných částí: první z nich tvoří hlavní výšková budova a přilehlé střední podélné obytné křídlo, barokní budovy z let 1706 – 1710, které představují autorskou architektonickou tvorbu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Druhá část je poté tvořena stavbou renesančního pivovaru s přilehlými hospodářskými budovami z konce 16. století, s dochovanými sgrafity na venkovních fasádách, dispozičně upravenými v první třetině 19. století.
Konfiskace po 2. světové válce
Po skončení druhé světové války byl zámek posledním majitelům – příslušníkům rodiny Duré konfiskován a přidělen n. p. Československé státní statky. Do konce osmdesátých let 20. století objekty užíval Státní statek se sídlem v Křižanově. Hospodářské objekty dvora byly využity pro ustájení dobytka, stodola a kůlny jako skladiště. Obytné budovy byly velmi necitlivou adaptací, degradující historické prvky, upraveny na byty. Stav neužívaného a nezajištěného areálu se dále radikálně horšil během 90. let 20. století.
Před příchodem současných majitelů se přes dvacet let neobydlený a neudržovaný objekt nacházel v naprosto havarijním stavu. Vlivem dlouhodobého zatékání došlo k rozsáhlému napadení krovů dřevokaznými houbami, střešní i stropní konstrukce byly silně narušeny, V oknech chyběly skleněné výplně, byly silně narušeny fasády budov a celý areál byl silně znehodnocen nevhodnými novodobými zásahy z 20. století.
Zámek opět vzkvétá pod správou rodiny Kubíčkových
Od roku 2005 jsou majiteli zámku manželé Kubíčkovi st. Při renovaci zámku se zaměřují na zachování podoby z 19. století a zachování původních fragmentů budovy. Využívají originální postupy a předměty, které jsou skutečně používané nebo vyrobené v minulých stoletích.
Po opravě střechy výškové budovy se v minulých letech zaměřili na práce spojené se snížením vlhkosti vnějších zdí.
Hlavním cílem rodiny Kubíčkových v dalším období je dokončit opravu střech a omítek na zámku a současně v severním křídle zámku , zdevastovaném rozsáhlými přestavbami ve 20. století , upravit původní byty pro potřebu ubytování charakteru penzionu .
V plánech rekonstrukce je také upravit v hlavní barokní budově jeden původní byt na luxusní zámecký apartmán.
